Stěhuju se!

27. listopadu 2014 v 21:24 | So3ra

NOVÝ BLOG!

Tady!

 

Lámačka srdcí

1. května 2014 v 14:56 | So3ra |  Básničky
Dělám že tě nevidím,
zpěv svého srdce neslyším.

Chovám se jako šílená,
bez tebe, jsem smyslů zbavená.

Jsem šílená, když o tobě sním,
jsem šílená, nepřestávám věřit lžím.

Tisíce básní jsem o tobě napsala,
a ani jednu jsem ti nepředala.

Tisíce básní, plný sešit slok,
Jsem do tebe blázen, jsem do tebe cvok.

Žiju si svůj sen o tobě,
můj sen patří jen jedné osobě.

Mé křehké srdce si letmo zlomila,
ať to neděláš, jsem se modlila.

Svou cestou si půjdu dál,
oheň lásky , jen tiše spal.

Nevím jak říct ti to mám..

5. dubna 2014 v 19:39 | So3ra |  Básničky
Nevím jak říct ti to mám,
jsem naprosto zmatená.
Své pocity dobře znám,
ale když mám mluvit tak jsem ztracená.

Nenapadají mě žádná slova,
nevím jak ti to mám povědět.
Myšlenkami plná hlava,
jak se pak máš pravdu dozvědět?

Myslím na tebe den co den,
myšlenky mi v hlavě houpou.
Sním si o tobě sen,
snad ze sebe nedělám hloupou.
 


Jsem jen vzduch

27. března 2014 v 21:38 | So3ra |  Básničky
Jsem jen vzduch,
který nikdo nevidí.
Jsem jen duch,
můj dotek nikdo necítí.

Jsem mrtvola vznášející se nicotou,
není i pomoci.
Posmrtný život strávím ničivou samotou,
vznáším se životem plným bezmoci.

Světlo na konci tunelu bylo pouhý klam,
nebe se v peklo letmo změnilo.
Život plný bolesti mi byl znám,
smích láska cit vše se ztratilo.

Nová etapa života začíná

15. března 2014 v 16:56 | So3ra |  úvahy
Můj život začíná rozevřu křídla . Jsem jen nevinný motýl který od života očekává hodně. Rozevřu křídla létám, nová etapa mého života začíná. Užívám si let , jsem nově narozený uplně nový. Můžu dělat co se mi bude chtít . Vidím život kolem sebe jak se vše kolem rodí. Ale nemyslela jsem si že to co se narodí musí jednou i zemřít. Letím dál vidím potuček a kousek na hladině rybku , rybku která neplave. Jen sebou plácá na hladině. Musím uletět , né takhle jsem život nepředstavovala. Opouštím potůček , a o kousíček dál zahlédnu pavučinu a v ní je uvězněna moucha .Snažím se k ní přiblížit ale co to? Vidím tmavou temnou siluetu. Přibližuje se pavouk blíž a blíž a z mouchy zustanou jen malá nepatrná křidélka, která se nesou větrem. proč se říá životu život? Když se nežije ale i umírá. Kolem mě jsou samé krvelačné jatka a já jsem jen nevinný motýl.Ne! Už nejsem nevinná . Jsem jen motýl který ví jaký je život. Jsem zklamaná,zklamaná a utahaná. Co to je pode mnou za šedou tvrdou pěšinku? Zvolna klesám na onu neznámou pěšinku a vstřebávám všechny úkrutnosti světa. Už nemůžu dál co budu samotná dělat.Má duše se rve na několik kousíčků. Zažívám zklamání takhle jsem si to nepředstavovala! Vidím kamínky ,pohybují se sem a tam.Co je to za hluk? Vidím světlo , blíží se víc víc , Bože jsi to ty? Neodpovídá jen slyším hluk. Už nechci bojovat , jen si mě vem! Tady nechci být nechci bojovat!

Strašidla z příběhu..

14. března 2014 v 13:56 | So3ra |  Básničky
Strašidla z příběhu ožívají,
zaplňují duši tvou.

Duchové v realitě jen přežívají,
Strach ovládá mysl celou.

Zmateně bloudí lesem,
hledají snadný cíl.

Smutně se prožezávají světem,
Jsou to jen kousky masa bez sil.

Hledají svého autora,
pomsta bude sladká,

Protože tady jsou jen monstra ,
Monstra smutná na svět krátká.

Ticho a nicota, nebo hluk a prázdnota?

14. března 2014 v 13:49 | So3ra |  úvahy
Potápím se hlouběji , blíž k naprosté nicotě a objímá mě nicota. Ten naprostý klid v duši když neslyšíte ani necítit problémy.Kolem mě plavou pestrobarevné rybky které neznají život tam nahoře. Žijí v klidu a v bezpečí. Je to jako umřít o nic se nestarat a jen tak se začlenit do živlu.Jsem tam dole a splývám s okolím už nepatřím ke světu , plný ohlušujících lidí , přístrojů a bůh ví všeho dalšího. Proč jsem se tam narodila? Já patřím tady a ne do místa plné lží, závisti. Přesně tenhle hluk myslím dře mi to duši. Lidi tam nahoře jsou jen kloni kteří souhlasí s tím kdo jim co nakáže a když je někdo jiný , začne konflikt. Vertikálně nade mnou je mihotavé světlo , to je ten svět o kterém mluvím plném chaosu hluku a zmatku. Jednou ,tam nahoře stejně všichni zemřou tak proč já musím být toho součástí? Všichni jednou zemřeme tak si můžeme vybrat jak.
Pomalinku mi dochází vzduch , klesám níž a níž. Splývám s vodou , stávám se součástí přírody. Prožívám něco tak nádherného o čem se těm nahoře ani nesnilo. Už nemám sílu otevřít oči a vnímat co se se mnou stane.Nevím kde ocitnu nebo jak dopadnu ale vím jediné. Už žádný hluk!Jen božské ticho.

Praskla bublina ,začněte žít!

13. března 2014 v 14:13 | So3ra |  úvahy
Jsem samotná v bublině času , nevím jak ven.Jako malá holka jsem si myslela že můj život bude pohádka ,že bud žít šťastně až do smrti, uvědomila jsem si že to všechno, byl pouhý sen . Sen který hasl a odnesl ho vánek.Když vidím děti jak si spolu hrají smějí a mají sny že budou slavní herci zpěváci a tak dál.Nevidí jak je svět krutý. Jejich sny postupem času hasnou jak ty mé a uvědomí si že jejich jediný sen bude žít šťastně až do smrti. Když se podívám na svět, na lidi kolem sebe je tohle vůbec možné? Dětská bublina jednou praskne , jenomže pak začne to nejlepší začnou žít opravdoví život.Uvědomí si že je kolem nich i to , i to dobré . Bohužel zlo vždy bylo a bude převládat.Je jen na nás jestli budeme silní nebo se necháme vtáhnou do stínu nicoty.Proč se asi lidé chtějí zabít? Jsou to slaboši které nezvládají kruté překážky života.Ještě před rokem jsem si myslela že je život pohádka a nemusím ani hnout prstem.Myslela jsem si že je život je jako pohádková kniha . Začátek , zápletka a potom to nejkouzelnější šťastný konec až navěky. Hodně lidí mi říkají že jsem naivní snílek , nu a dá se říci že mají pravdu. Svět mi pomalu otvírá oči už jsem byla dítě moc dlouho, důvěřivá ,naivní a milá na ty co si to nezaslouží. Je to sice kruté ale člověk musí bojovat sám za sebe. V sobeckém světe musím být i já sobec. Teď už navždy hasla má svíčka důvěry. Dveře se má získávat ne dostávat. Váš život může být jakým kolik žánrem , komedií, horrorem , nebo akčním filmem. Je jen na vás jak si narýsujete svou linku života.

Kam dál